. : : Vítejte : : .

Stanley Cup

  Současný herní systém vyřazovacích bojů o Stanley Cup má svůj základ v poslední velké změně pravidel play off z roku 1994. Tehdy NHL opustila systém vyřazovacích bojů v jednotlivých divizích a přešla na systém bojů v celých konferencích.

  Do play off se v každé z konferencí dostává vždy osm nejlepších týmů po základní části. Ty vytvoří pomyslnou osmičlennou tabulku, kde jsou na prvních místech vždy vítězové divizí, opět odstupňovaní podle úspěšnosti.

  V případě rovnosti bodů rozhoduje mezi vítězi divizí i ostatními týmy počet vítězných zápasů, dále vzájemné zápasy a popřípadě rozdíl mezi vstřelenými a obdrženými brankami.

  V prvním kole play off (osmifinále) spolu potom týmy hrají na čtyři vítězné zápasy podle systému první s osmým, druhý se sedmým atd. Výhodu domácího prostředí má v prvním utkání tým, který je v pomyslné tabulce výše. Zápasy se hrají na třikrát dvacet minut regulérní hrací doby, v případě nerozhodného výsledku se prodlužuje vždy o dvacet minut tak dlouho, dokud jedno z mužstev nevstřelí vítěznou branku. Po prvních dvou zápasech se výhoda domácího hřiště mění, v případném pátém a dalším utkání dochází k této změně po každém utkání (systém 2-2-1-1-1). Jedinou výjimkou jsou utkání mezi týmy z Pacifické a Centrální divize, kde si lepší z týmů může zvolit, zda chce hrát systémem 2-2-1-1-1 nebo 2-3-2. V případě systému 2-3-2 si tým navíc ještě může zvolit, zda chce začínat doma nebo venku.

  Po prvním kole jsou zbývající čtyři týmy v každé konferenci znovu sestaveny do tabulky, kde jsou na prvním místě opět podle bodů ze základní části vítězové divizí (pakliže zůstanou ve hře) a dále zbývající týmy. Ty spolu hrají čtvrfinále opět stejným systémem jako v prvním kole. Totéž se opakuje i ve semifinále, tj. ve třetím kole. Vítěz semifinále získává titul vítěze konference a postupuje do finále Stanley Cupu.

  Finále Stanley Cupu mezi vítězem Východní a Západní konference se hraje zásadně systémem 2-2-1-1-1, přičemž výhodu domácího prostředí má v prvním zápase lepší tým ze základní části.

  Tato pravidla z roku 1994 byla počínaje sezónou 1998-99 mírně modifikována, protože NHL má od té doby v každé konferenci po třech divizích. Tabulka pro první kolo play off má tak na prvních místech místo dvou nasazených týmů tři.

Autor: Redakce severu www.nhl.cz

'O NHL jsem snil jako každý kluk. Stanley Cup? To bylo něco, co jsem si přál alespoň vidět na vlastní oči, sáhnout si na tenhle nádherný pohár. Nádherný jeho historií. Kolikrát už byl ztracen, poškozen, aby se znovu objevil nad hlavami hráčů nejlepšího mužstva NHL, vlastně nejlepšího mužstva na světě. Třikrát jsem ho držel v rukou. Třikrát jako hráč, jehož jméno je vyryto v jeho podstavci. Zvednout ho nad hlavu, to už dá pořádnou fušku. Jsou k němu přivařovány další stříbrné pásy, do nichž přibývají jména těch nejšťastnějších hokejistů na světě, protože tohle je opravdový hokejový vrchol. Někde jsem četl, že stál pouhých padesát dolarů, tehdy v jiné měně. Dnes se jeho cena nedá vyčíslit.' Jaroslav Pouzar

 

  Stanley Cup je znám jako druhá sezóna NHL. Zápasy play-off Stanleyova poháru probíhají od poloviny dubna do poloviny června, kdy šestnáct nejlepších týmů NHL po základní části zápasí o prvenství a pohár, který je jednou z nejvíce s láskou chovaných sportovních trofejí na světě. Vítěz musí vyhrát v systému 'čtyři výhry ze sedmi zápasů' celkem šestnáct utkání z celkově dvaceti osmi možných utkání a to vše se odehraje po dvaaosmdesáti utkáních základní části ligy končící v polovině dubna.

  Tento každoroční rituál jara se rozvíjí v různých formátech od roku 1893, což je rok potom, co lord Stanley, hrabě prestonský a generální guvernér Kanady, daroval vyzývací pohár pro symbolizaci hokejového mistrovství Kanady.

  Trofej nazvanou Stanley Challenge Cup - Stanleyův vyzývací pohár - zakoupil v roce 1892 tehdejší britský guvernér Kanady lord Frederick Arthur Stanley of Preston. Určil, aby o ni bojovaly nejlepší týmy Kanady - rozumí se, že amatérské, profesionální v té době nebyly. Lord Stanley se ovšem vrátil do Anglie, aniž by kdy shlédl utkání mistrovství nebo osobně předal trofej, která nese jeho jméno. Nebyl tedy u toho, když se hokejový klub s názvem Montreal Amateur Athletic Association stal prvním vítězem trofeje. Zejména pak nemohl předvídat, že jeho trofej se stane vlastnictvím NHL, která do roku 1917 neexistovala a do sezóny 26-27 ani nepřevzala řízení soutěže o Stanleyův pohár. Přesto bohatá a pestrá historie spojená s pohárem, který lord Stanley koupil svého času za 10 guineí (46,67 kanadských dolarů), v mnohém přesahuje povahu a ducha každoroční hokejové soutěže, kterou si představoval před více než sto lety.

  Ještě před svým odjezdem do Evropy ale lord Stanley určil dva kurátory, aby dohlíželi nad regulérností soutěžení. Těmito kurátory byli pánové John Sweetland a Phillip D. Ross. O druhém z nich bude ještě řeč, pro nás je ale důležité, že oba slovutní pánové určili v roce 1893 nejlepším klubem Kanady Montreal A.A.A., který tuto volbu potvrdil o rok později, když porazil prvního vyzývatele - Ottawu Generals.

  V roce 1904 jednooký Frank McGee střelil pět gólů ve vítězném zápase Ottawa Silver proti Toronto Malboros s výsledkem 11:2. A v následujícím roce ten samý hráč za svůj klub střelil čtrnáct branek, když rozdrtili Dawson City Nuggets poměrem 23:2. Tým Nuggets tehdy jel do Ottawy bojovat o Stanleyův pohár na saních tažených psím spřežením, lodí a posléze vlakem.

  Až do roku 1907 se podařilo vítězit jen klubům ze tří měst - Montrealu, Ottawy a Winnipegu. V tomto roce se ovšem prosadil poloprofesionální tým Kenora Thistles a tím nastal v soutěži skutečný zlom, po němž už Stanley Cup zcela ovládly profesionální kluby. Od roku 1910 pak o něj bojovaly už jen kluby National Hockey Association a Pacific Coast Hockey League.

  Po přejmenování NHA na National Hockey League přešlo toto právo přirozeně na novou ligu, jejíž nejlepší klub se utkával s nejlepším klubem PCHA v sérii na dva vítězné zápasy o právo postupu do finále. Později vítěz NHL hrál s nejlepším týmem Western Canada Hockey League, série už ale byly třízápasové. V roce 1919 se hrálo pro změnu na čtyři vítězná utkání, aby se na další tři roky vše vrátilo k sérii na tři vítězné zápasy.

  V roce 1922 bylo první semifinále záležitostí NHL, zatímco ve druhém se utkali šampióni PCHA a WCHL. O rok později si NHL nejprve odbyla své dvouzápasové intermezzo o vítěze ligy, který pak v semifinále nastoupil do série na dva vítězné zápasy proti šampiónovi PCHA. Do finále, které se hrálo na dva vítězné zápasy, postoupil přímo tentokrát vítěz WCHL.

  V ročníku 23-24 postoupil přímo do finále vítěz NHL. Rok 1925 byl ve znamení vyloučení vítězného týmu NHL Hamilton Tigers z vyřazovacích bojů a neúčastí PCHA v boji o trofej. Ve finále se proto sešel vítěz WCHL s vítězem souboje druhého a třetího týmu NHL.

  Od roku 1926, kdy NHL 'spolkla' obě konkurenční soutěže, pak přešel Stanley Cup pod výlučnou kontrolu NHL, ale formálně zde vládl stále ještě pan Ross, už více než třiatřicet let jakýsi dozorce regulérnosti soutěže.

  Teprve po dalších dvaceti letech, kdy pan Ross v požehnaném věku 91 let zemřel, se stala NHL skutečně neomezeným pánem a majitelem Stanley Cupu a nižším soutěžím nic nepomohly protesty. NHL nedbala ani na vyzývání soupeřů z jiných soutěží a dosti sobecky si Stanley Cup jednoduše přivlastnila. Postupem času si všichni na tento stav zvykli a tak může dnes NHL hrdě - a právem - prohlašovat, že Stanley Cup je symbolem profesionálního světového mistrovství, ač vlastně jiným klubům než svým vlastním o tuto trofej bojovat nedovolí.

  Od sezóny 28-29 pak platil nový systém, ještě složitější. Stále byly ve hře tři nejlepší týmy z obou divizí, ale tentokrát se hrálo na pět sérií. V té první se utkaly nejlepší týmy obou divizí NHL v sérii na tři vítězné zápasy a vítěz této série postoupil přímo do finále. Ve druhé sérii proti sobě stanuly druhé týmy svých divizí a ve třetí týmy, jež se umístily po základní soutěží na třetím místě své divize. Tyto dvě série se hrály na dva zápasy.


Foto:
Bill Clinton a Scott Stevens (New Jersey Devils) se Stanley Cupem v roce 1995

  Vítězné týmy druhé a třetí série se pak utkaly v sérii čtvrté - na dva vítězné zápasy - a vítěz konečně postoupil do série páté, tedy finále, kde na něj čekal vítěz první série. Finále se hrálo na dva vítězné zápasy. Tento systém vydržel s drobnými úpravami poměrně dlouho - celých deset let - přičemž první změny se dočkal v roce 1932, kdy se ve čtvrté sérii již nehrálo na dva vítězné zápasy, ale jen dva zápasy. Zde je třeba na vysvětlenou upřesnit rozdíl mezi sérií 'na zápasy' a 'na vítězné zápasy'. Série 'na zápasy' se hrála prostým způsobem, v němž týmy odehrály příslušný počet utkání, spočítaly se získané body a branky a tým, který vyšel z tohoto hodnocení lépe, postupoval do dalšího kola.

  Série 'na vítězné zápasy' se hrála dodnes užívaným způsobem uplatněním tzv. 'náhlé smrti'. V praxi to znamená, že každý zápas musí mít svého vítěze, o němž se v případě nerozhodného výsledku rozhoduje v prodloužení. 'Náhlá smrt' pak znamená okamžitý konec utkání v případě vstřelené branky. Tým, který pří tomto systému zvítězil v příslušném počtu utkání, pak postupoval do dalšího kola. A právě systém 'na zápasy' byl definitivně zrušen v roce 1937, kdy došlo k další úpravě systému z roku 1928. Úprava spočíval v tom, že se již všechny zápasy hrály systémem 'náhlé smrti' - konkrétně první série a finále na tři vítězné zápasy a zbylé tři série na dva vítězné zápasy.

  V roce 1938 byl systém Stanley Cupu znovu pozměněn s ohledem na snížení počtu klubů v základní soutěži. Ze sedmi zbylých klubů se do play-off zapojilo šest. V pěti sériích pak vypadal klíč postupu následovně. První s druhým týmem NHL sehrály série na čtyři vítězné zápasy a vítěz postoupil rovnou do finále, kde čekal na vítězný tým klíče tří dalších sérií. V těch proti sobě stanuly třetí tým proti čtvrtému a pátý proti šestému. Vítězové těchto sérií se pak střetli v semifinále, které se, stejně jako dvě předchozí série, hrálo na dva vítězné zápasy. A vítěz semifinále pak postoupil samozřejmě do finále. Pro dalších pětadvacet let se pak v roce 1942 ustálil systém, podle něhož se do play off kvalifikovaly čtyři nejlepší kluby základní soutěže. Semifinále proti sobě svedlo první se třetím a druhý se čtvrtým týmem. Vítězové se pak střetli ve finále, hraném stejně jako semifinále, na čtyři vítězné zápasy.

  V roce 1967 došlo nejen k rozšíření počtu účastníků, ale zcela pochopitelně i ke změně systému play-off. Tento systém pak vycházel z již zaběhaného systému modifikovaného na dvě oddělené divize. V každé divizi se utkal první tým se třetím a druhý se čtvrtým. Vítězové těchto duelů si pak zahráli o finále. Také tyto všechny série se hrály na čtyři vítězné zápasy. V sezóně 70-71 došlo k úpravě tohoto systému, podle něhož se v semifinále neutkávaly týmy z téže divize, ale křížem týmy ze soupeřících divizí. O rok později došlo k další drobné úpravě, která stanovila soupeře prvního kola podle klíče první s druhým a třetí se čtvrtým.

 
Foto:
Wayne Gretzky (Edmonton Oilers) v roce 1987

  Sedm let po rozšíření  v roce 1967 měla NHL již osmnáct účastníků a bylo třeba opět měnit postupový klíč Stanley Cupu. Byl vymyšlen tzv. Preliminary Round neboli prolínací kolo. Prolínacího kola se nezúčastnili vítězové jednotlivých divizí, zatímco druhé a třetí týmy podle divizních tabulek byly seřazeny nově podle počtu získaných bodů do osmičlenné tabulky. Po dvou vítězných zápasech se pak lepší týmy probojovaly do čtvrtfinále, kde byla - již za účasti čtyř divizních vítězů - sestavena opět osmičlenná tabulka. Podle stejného klíče pak týmy sehrály série na čtyři vítězné zápasy. Také před zahájením semifinále se z postupujících týmů vytvořila tabulka, podle níž pak proti sobě stanuly první se čtvrtým a druhý se třetím týmem. I semifinále se hrálo na čtyři vítězná utkání, rovněž tak i finále.

  Po rozšíření o čtyři kluby bývalé WHA v roce 1979 se znovu měnil hrací kód. Nejlepší čtyři týmy svých divizí byly seřazeny do tabulky od prvního do šestnáctého a v prolínacím kole se utkalo osm dvojic - první proti poslednímu šestnáctému týmu tabulky, druhý proti patnáctému atd. až po duel osmého týmu s devátým. Prolínací kolo se však tentokrát hrálo na tři vítězné zápasy. Další postup byl pak stejný jako u předchozího systému a od čtvrtfinále se už všechny série hrály na čtyři vítězné zápasy.

  Tento systém vydržel jen po dvě sezóny. Od ročníku 81-82 byl systém play-off opět pozměněn. V divizním semifinále se v každé divizi utkával první se čtvrtým a druhý se třetím týmem tabulky základní soutěže. Vítězové se pak střetli v divizním finále, které se na rozdíl od osmifinále nehrálo na tři, ale už na čtyři vítězné zápasy. Vítězní čtvrtfinalisté se podle zařazení v konferencích utkávali poté na čtyři vítězná utkání v tzv. Conference Championship (semifinále). Vítězové pak dospěli až do finále, rovněž hraného na čtyři vítězství. O pět let později se i v divizním semifinále přešlo na čtyři vítězná utkání.

  Poslední výraznou změnu zaznamenaly pravidla play-off v roce 1994. Systém vyřazovacích bojů v divizi byl opuštěn a týmy od té doby hrají první tři kola v rámci celé konference, která byla tehdy ovšem tvořena dvěma divizemi. Podle výsledků v základní části se osm týmů z každé konference srovnalo do pomyslné tabulky, kde první dva týmy byly vítězové svých divizí. Dalších šest týmů bylo odstupňováno podle získaných bodů, bez ohledu na pořadí v divizi. Tyto týmy spolu systémem poslední proti prvnímu, druhý proti sedmému atd. sehráli první kolo (osmifinále). Vítězové se dále střetli ve čtvrtfinále a ve finále konference. Vítěze Stanley Cupu pak určil zápas mezi vítězi Východní a Západní konference.

  Tento systém se používá s mírnou úpravou doposud. Onou poslední změnou bylo loňské zvýšení počtu divizí na tři, čili v pomyslné tabulce konference jsou nyní na prvních třech místech srovnáni podle počtu bodů vítězové tří divizí.

  Bez ohledu na pravidla play-off je ale Stanley Cup vždy zvláštní a nesmírně vzrušující událost. Událost, kdy není čas na léčení zranění, takže velikáni hokeje prostě hrají s bolestí bez ohledu na to, jak je mučivá. Obránce Jacques Laperriere hrál jednou finále se zlomeným zápěstím, brankář John Davidson zatínal zuby při hře s viklavým kolenem ve finále 1979. Montrealský levý křídelní útočník Bob Gainey jednou sehrál sérii play-off proti New York Islanders ne pouze s jedním, ale s oběma vykloubeným rameny. A v roce 1964 obránce Toronta Maple Leafs Bob Baun vstřelil v prodloužení šestého zápasu vítězný gól se zlomeným kotníkem. A protože ani v posledním sedmém utkání nepromeškal ani jedno střídání, strávil potom při léčení dva měsíce na berlích. Není pochyb, že jasně kovový zvuk Stanleyova poháru pomohl tišit jeho bolest.

  Stanley Cup může též vyprávět o nepravděpodobných hrdinech jako například o montrealském brankáři Kenu Drydenovi, který byl povolán z druhořadé soutěže podržet Montreal v prvním kole proti Bostonu Bruins v roce 1971. Dryden vysoce favorizované Bruins pomohl porazit a potom získal nejenom Conn Smythe Trophy, ale i Stanley Cup. To vše rok předtím, než byl v další sezóně jmenován nejlepším nováčkem.

  V devadesátých letech vyřazovací boje zcela uchvátily hokejové příznivce také tím, že přinesly některé překvapující pády favoritů. V roce 1993 například New York Islanders zcela ohromili vyřazením Pittsburghu Penguins, obhajujících dvojí titul. O rok později Detroit Red Wings podlehl v sedmi zápasech nováčkovi ze San Jose. V roce 1997 šokovali celou Ameriku pro změnu Olejáři z Edmontonu, kteří vyřadili favorita z Dallasu. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zkrátka Stanley Cup je něco tak mimořádného a neopakovatelného, že i zázraky jsou občas povoleny...

Autor: Redakce serveru www.nhl.cz

Tabulka vítězů Stanley Cupu


Rok

Tým

Vítězný gól

Trenér

2006

Carolina Hurricanes

František Kaberle

Peter Laviolette

2004

Tampa Bay Lightning

Ruslan Fedotěnko

John Tortorella

2003

New Jersey Devils

Michael Rupp

Pat Burns

2002

Detroit Red Wings

Brendan Shanahan

Scotty Bowman

2001

Colorado Avalanche

Alex Tanguay

Bob Hartley

2000

New Jersey Devils

Jason Arnott

Larry Robinson

1999

Dallas Stars

Brett Hull

Ken Hitchcock

1998

Detroit Red Wings

Martin Lapointe

Scotty Bowman

1997

Detroit Red Wings

Darren McCarty

Scotty Bowman

1996

Colorado Avalanche

Uwe Krupp

Marc Crawford

1995

New Jersey Devils

Neal Broten

Jacques Lemaire

1994

New York Rangers

Mark Messier

Mike Keenan

1993

Montreal Canadiens

Kirk Muller

Jacques Demers

1992

Pittsburgh Penguins

Ron Francis

Scotty Bowman

1991

Pittsburgh Penguins

Ulf Samuelsson

Bob Johnson

1990

Edmonton Oilers

Craig Simpson

John Muckler

1989

Calgary Flames

Doug Gilmour

Terry Crisp

1988

Edmonton Oilers

Wayne Gretzky

Glen Sather

1987

Edmonton Oilers

Jari Kurri

Glen Sather

1986

Montreal Canadiens

Bobby Smith

Jean Perron

1985

Edmonton Oilers

Paul Coffey

Glen Sather

1984

Edmonton Oilers

Ken Linesman

Glen Sather

1983

New York Islanders

Mike Bossy

Al Arbour

1982

New York Islanders

Mike Bossy

Al Arbour

1981

New York Islanders

Wayne Merrick

Al Arbour

1980

New York Islanders

Bobby Nystrom

Al Arbour

1979

Montreal Canadiens

Yvon Lambert

Scotty Bowman

1978

Montreal Canadiens

Mario Tremblay

Scotty Bowman

1977

Montreal Canadiens

Jacques Lemaire

Scotty Bowman

1976

Montreal Canadiens

Guy Lafleur

Scotty Bowman

1975

Philadelphia Flyers

Bob Kelly

Fred Shero

1974

Philadelphia Flyers

Rick MacLeish

Fred Shero

1973

Montreal Canadiens

Yvan Cournoyer

Scotty Bowman

1972

Boston Bruins

Bobby Orr

Tom Johnson

1971

Montreal Canadiens

Henri Richard

Al MacNeil

1970

Boston Bruins

Bobby Orr

Harry Sinden

1969

Montreal Canadiens

John Ferguson

Claude Ruel

1968

Montreal Canadiens

J. C. Tremblay

Toe Blake

1967

Toronto Maple Leafs

Jim Pappin

Punch Imlach

1966

Montreal Canadiens

Henri Richard

Toe Blake

1965

Montreal Canadiens

Jean Beliveau

Toe Blake

1964

Toronto Maple Leafs

Andy Bathgate

Punch Imlach

1963

Toronto Maple Leafs

Eddie Shack

Punch Imlach

1962

Toronto Maple Leafs

Dick Duff

Punch Imlach

1961

Chicago Black Hawks

Ab McDonald

Rudy Pilous

1960

Montreal Canadiens

Jean Beliveau

Toe Blake

1959

Montreal Canadiens

Marcel Bonin

Toe Blake

1958

Montreal Canadiens

Bernie Geoffrion

Toe Blake

1957

Montreal Canadiens

Dickie Moore

Toe Blake

1956

Montreal Canadiens

Maurice Richard

Toe Blake

1955

Detroit Red Wings

Gordie Howe

Jimmy Skinner

1954

Detroit Red Wings

Tony Leswick

Tommy Ivan

1953

Montreal Canadiens

Elmer Lach

Dick Irvin

1952

Detroit Red Wings

Metro Prystai

Tommy Ivan

1951

Toronto Maple Leafs

Bill Barilko

Joe Primeau

1950

Detroit Red Wings

Pete Babando

Tommy Ivan

1949

Toronto Maple Leafs

Cal Gardner

Hap Day

1948

Toronto Maple Leafs

Harry Watson

Hap Day

1947

Toronto Maple Leafs

Ted Kennedy

Hap Day

1946

Montreal Canadiens

Toe Blake

Dick Irvin

1945

Toronto Maple Leafs

Babe Pratt

Hap Day

1944

Montreal Canadiens

Toe Blake

Dick Irvin

1943

Detroit Red Wings

Joe Carveth

Tommy Ivan

1942

Toronto Maple Leafs

Pete Langelle

Hap Day

1941

Boston Bruins

Bobby Bauer

Coony Weiland

1940

New York Rangers

Bryan Hextall

Frank Boucher

1939

Boston Bruins

Roy Conacher

Art Ross

1938

Chicago Black Hawks

Carl Voss

Bill Stewart

1937

Detroit Red Wings

Marty Barry

Jack Adams

1936

Detroit Red Wings

Pete Kelly

Jack Adams

1935

Montreal Maroons

Baldy Northcott

Tommy Gorman

1934

Chicago Black Hawks

Mush March

Tommy Gorman

1933

New York Rangers

Bill Cook

Lester Patrick

1932

Toronto Maple Leafs

Ace Bailey

Dick Irvin

1931

Montreal Canadiens

Johny Gagnon

Cecil Hart

1930

Montreal Canadiens

Howie Morenz

Cecil Hart

1929

Boston Bruins

Bill Carson

Cy Denneny

1928

New York Rangers

Frank Boucher

Lester Patrick

1927

Ottawa Senators

Cy Denneny

Dave Gill

1926

Montreal Maroons

Nels Stewart

Eddie Gerard

1925

Victoria Cougars

Gizzy Hart

Lester Patrick

1924

Montreal Canadiens

Billy Boucher

Leo Dandurand

1923

Ottawa Senators

Eddie Gerard

Pete Green

1922

Toronto St. Pats

Babe Dye

Eddie Powers

1921

Ottawa Senators

Jack Darragh

Pete Green

1920

Ottawa Senators

Jack Darragh

Pete Green

1919

 

 

 

1918

Toronto Arenas

Corb Denneny

 

1917

Seattle Metropolitans

 

Pete Muldoon

1916

Montreal Canadiens

 

George Kennedy

1915

Vancouver Millionaires

 

Frank Patrick

1914

Toronto Blueshirts

 

Scotty Davidson

1913

Quebec Bulldogs

 

Joe Malone

1912

Quebec Bulldogs

 

C. Nolan

1911

Ottawa Senators

 

Bruce Stuart

1910

Montreal Wanderers

 

Pud Glass

1909

Ottawa Senators

 

Bruce Stuart

1908

Montreal Wanderers

 

Cecil Blachford

1907

Montreal Wanderers

 

Cecil Blachford

 

Kenora Thistles

 

Tommy Philips

1906

Montreal Wanderers

 

Cecil Blachford

 

Ottawa Silver Seven

 

A. T. Smith

1905

Ottawa Silver Seven

 

A. T. Smith

1904

Ottawa Silver Seven

 

A. T. Smith

1903

Ottawa Silver Seven

 

A. T. Smith

 

Montreal A. A. A.

 

C. McKerrow

1902

Montreal A. A. A.

 

C. McKerrow

 

Winnipeg Victorias

 

D. H. Bain

1901

Winnipeg Victorias

 

D. H. Bain

1900

Montreal Shamrocks

 

H. J. Trihey

1899

Montreal Shamrocks

 

H. J. Trihey

 

Montreal Victorias

 

F. Richardson

1898

Montreal Victorias

 

F. Richardson

1897

Montreal Victorias

 

Mike Grant

Autor: Redakce nhl.cz, nhl.cz
 
Radicportal, by Jakub Řáda and Webgarden
Copyright (c) 2006 - 2007